úterý 10. března 2015

Modrý kocour

Kuş kedide, což je název tohoto blogu, znamená turecky toto (teď konečně využiju svoje lingvistické znalosti, ha!):
kuş        kedi-de
pták       kočka - lokativní sufix
Takže je to pták, který se nachází někde v blízkém okolí kočky. Na kočce, u kočky, v kočce a tak. Tak proto tahle nezvyklá dvojice - parodie na sojku chocholatou (o jejíž existenci jsem donedávna neměla ani ponětí, ale Google mi ji dohodil, protože je tak krásně modrá) a zcela smyšlený modrý kocour. Nebo kočka. Kedi může být obojí, turečtina není tak ohavně sexistický jazyk jako čeština. Hm.
Mimochodem, když už jsem u těch sexistických jazyků, v jazyce jarawara, který studoval terénní výzkumník Dixon, je bezpříznakovým rodem femininum, což znamená, že i pro nespecifikované lidi se defaultně používá ženský rod. Nicméně není to proto, že by se ženy těšily nějaké zvláštní úctě, naopak, mužský rod je jaksi "exkluzivní", kromě mužů se používá i pro ženy, které jsou mluvčímu obzvlášť milé. Tak zase nic. To jsem se dozvěděla, když jsem dělala domácí úkol. <nenápadná reklama> Lingvistika je fakt fascinující. </nenápadná reklama>
Kde jsem to skončila... Jasně, ten kocour.
Konečná podoba je až na konci, začínám od skici na papíře.

středa 4. března 2015

Lidi, kterým se dějou věci

Ve svém okolí pozoruju výskyt lidí, kterým bych dala pěstí. To tak na úvod. Já jsem v podstatě laskavá a mírumilovná osoba, ale někdy prostě... No, někdy ne až tak docela.
Ráno po cestě do školy bych dala pěstí lidem v MHD, protože se vlečou a zřejmě zcela záměrně překáží (jsou to lidi všech věkových i velikostních kategorií). Já nemám lidem za zlé, že jdou pomalu, fakt ne, ale dost mě dráždí, když: a) neuhnou tomu, kdo se snaží vystoupit; b) cpou se k východu ještě dřív než vůz vůbec zpomalí, ideálně před konečnou zastávkou; c) stojí vlevo na eskalátoru a nepřijde jim nápadné, že před nimi je zcela prázdno a za nimi se hromadí lidi; d) vlečou se strategicky rozmístění po celém prostoru, aby fakt neproklouzla ani myš. Cestou do školy se ze mě stává neandrtálec a je štěstí, že jsem mrňavá a nemám kyj, protože jinak bych je fakt všechny zatloukla do země. Zvláštní místo v pekle mají podle mě vyhrazené lidi, kteří si na sedadla dávají zavazadla. Já vím, stačí přijít a říct, a když přijde někdo, kdo si zjevně potřebuje sednout, i tihle lidi většinou to místo uvolní, prostě celá moje zášť by se dala shrnout větou "se neposer", ale mně to prostě vadí. Tak.
A právě v MHD jsem dneska narazila na další sortu lidí, kterým bych dala pěstí. Jsou to lidi, kterým se dějou věci.