středa 4. března 2015

Lidi, kterým se dějou věci

Ve svém okolí pozoruju výskyt lidí, kterým bych dala pěstí. To tak na úvod. Já jsem v podstatě laskavá a mírumilovná osoba, ale někdy prostě... No, někdy ne až tak docela.
Ráno po cestě do školy bych dala pěstí lidem v MHD, protože se vlečou a zřejmě zcela záměrně překáží (jsou to lidi všech věkových i velikostních kategorií). Já nemám lidem za zlé, že jdou pomalu, fakt ne, ale dost mě dráždí, když: a) neuhnou tomu, kdo se snaží vystoupit; b) cpou se k východu ještě dřív než vůz vůbec zpomalí, ideálně před konečnou zastávkou; c) stojí vlevo na eskalátoru a nepřijde jim nápadné, že před nimi je zcela prázdno a za nimi se hromadí lidi; d) vlečou se strategicky rozmístění po celém prostoru, aby fakt neproklouzla ani myš. Cestou do školy se ze mě stává neandrtálec a je štěstí, že jsem mrňavá a nemám kyj, protože jinak bych je fakt všechny zatloukla do země. Zvláštní místo v pekle mají podle mě vyhrazené lidi, kteří si na sedadla dávají zavazadla. Já vím, stačí přijít a říct, a když přijde někdo, kdo si zjevně potřebuje sednout, i tihle lidi většinou to místo uvolní, prostě celá moje zášť by se dala shrnout větou "se neposer", ale mně to prostě vadí. Tak.
A právě v MHD jsem dneska narazila na další sortu lidí, kterým bych dala pěstí. Jsou to lidi, kterým se dějou věci.
Jejich defaultní nálada je pobouřená přednasranost.
Pořád. Se. Jim. Něco. Děje.
Pořád. Jim. Někdo. Křivdí.
Podle mého pozorování jsou to většinou ženské.
Dneska jsem vyslechla rozhovor dvou takových lidí, z nichž každého bych vlastně zařadila do trochu jiné podkategorie: aktivní a pasivní.
Aktivní byla paní - nadhazovala nová témata, popisovala, jak je všechno hrůza - začala počasím - že je zima, už to zase vypadá, že bude pršet, a že to je teda vážně hrůza a ti meteorologové jsou úplně k ničemu; pokračovala stížnostmi na změny jízdních řádů, které zcela jistě ONI mění pořád jenom proto, aby vykazovali nějakou činnost; potom autobus projel kolem rozestavěné budovy a paní rozjela debatu o tom, jak je ta budova hrozná, že to určitě vymyslel nějakej ARCHITEKT (fakt nevím, kdo jiný by měl budovu projektovat) a že ti architekti dělají dneska pořád jenom nějaký VOPIČÁRNY; od architektury se paní přesunula k tunelu Blanka (což vopičárna fakt je, uznávám) a stěžovala si a stěžovala. Já chápu, že některé věci člověku komplikují život, třeba neustálé změny jízdních řádů; že se někomu může zcela oprávněně nelíbit nějaký dům; že někoho Blanka už fakt štve. Ale že si někdo vydrží čtvrt hodiny v kuse nepřetržitě stěžovat, tak to mi ale přijde vážně zvláštní. No jo, dělám to teď taky, ale na moji obhajobu: nedělám to pořád a teď zrovna si stěžuju na jednu konkrétní věc a ne NA VŠECHNO.
Zástupcem kategorie pasivních lidí, kterým se dějou věci, byl pán, který poslouchal a občas, když se dostal ke slovu, si přisadil (tam, kde paní udělala pauzu, aby si mohl přisadit). Ten asi nebyl nastavený na permanentní stěžování, ale moc hezky mu to přisazování šlo.
Když si navzájem postěžují dva lidi, kteří se v tom vyžívají, je to skvělý, ať si to užijou, nemám jim to za zlé - nic mi do toho konec konců není, maximálně to vyslechnu v MHD (nedalo se to přeslechnout, fakt) a, přiznávám, poněkud se nad tím pozastavím. Horší je, když si člověk, kterému se dějou věci, chce postěžovat mně. To mám pak dvě možnosti - být nezdvořilá, nebo se ujmout role pasivního člověka, kterému se taky dějou věci. Volím pak třetí možnost - zdrhám.
Pak je taky svízelná situace, když zjistím, že hybatelem těch věcí, které se dotyčnému dějou, jsem já. A ten člověk je nerad. Já nepůsobím ostatním lidem nepříjemnosti schválně, vážně ne, ale tenhle typ lidí má potřebu mě přesvědčit, že jsem jim ze života udělala peklo zcela záměrně. Přitom já ani nevím, co jim vlastně přesně vadí nebo proč jim to vadí. A oni jsou přesvědčeni, že mi musí vysvětlit, že taky pořád dělám jenom nějaký vopičárny a vůbec nejsem laskavá ani mírumilovná osoba a že by mi nejradši dali pěstí. A já bych nejradši zase zdrhala, ale ono to někdy nejde a já jsem ráda, že ti lidi nemají kyje, protože by mě jinak určitě zatloukli do země.

Žádné komentáře:

Okomentovat